Ženy, práce a děti v dnešní milované vlasti a tupost jedné husy

Znáte ten pocit, kdy si přijdete nehorázně naivní a naprosto uboze doslova blbý? Tak já jo, protože věřit šéfům a mocnejm lidem je v dnešní době pěkná kravina... vezměme to od začátku.

Hned po odmaturování jsem rok zkoušela vejšku, ale celkem brzy jsem zjistila, že pro člověka, který neuznává biflování studia zkrátka nejsou. A ani mi to nevadilo, protože z nějakýho legračního důvodu se s vysokoškolákama roztrhl pytel... Měli by vymyslet nějakou NADvejšku, protože dneska má nějakou zkratku před jménem skoro každej. Pamatuju si jak mi máma vyprávěla, že když ona maturovala, byla maturita NĚCO, něco, co vám pomohlo dostat lepší, a dobře placenou práci (i když uznávám, že doba socialismu s povinností pracovat a zaměstnávat tomu asi taky dost pomohla :D ) a bejt vysokoškolák vám prakticky otevřelo všechny dveře. A dneska? Většina lidí jich zná osobně aspon deset a to i mezi kolegy ve fabrice u linky a když přijdete se žádostí a životopisem na nějakej ouřad jakožto člověk s maturou, ani se na ni nekouknou a letí do koše. Nulová šance. Matura je málo, vejška je moc a nebo taky málo...

Každopádně jako mladýmu teleti s maturou ale bez vejšky se mi přecejen vcelku rychle podařilo sehnat práci, a to práci zajímavou, kancelářskou a řekla bych dobrou, a vcelku slušně placenou. A to i přesto, že mi moje VŠ studující nejlepší kamarádka tvrdila, že za tu mzdu by nikdy nedělala a že ve fabrice bych si vidělala víc. Holka byla taky drobet naivní když si myslela, že člověk bez praxe si klidně může říct o dvacku čistýho jakožto nástupní. Já byla do začátku ráda za svou čtrnáctku hrubýho a jistotu ve státním sektoru.

Ovšem práce byla na  dobu určitou a tady se dostáváme k mé hrubé naivitě. Totiž, když se blížil konec smlouvy, nastoupil strach, co sakra teď, když jsem odevšad kolem sebe poslouchala, jak je těžký sehnat práci a dokonce moji VŠ přátelé se potáceli min. půl roku. A tak jsem na šéfovu nabídku jiné práce s radostí kývla a slíbila že aspon dva roky si ještě nepořídím děti. Bylo mi 24.

Z lékařskýho hlediska je 24 pro ženu nejzašší vhodný věk na první dítě, věděli jste to? První si máte pořídit mezi 20 a 24 lety. Jak to sakra máte udělat? Ony se totiž tři názory na ženský a mateřství značně liší a vzájemně jsou neslučitelný. Ty názory patří lékařům, státu a zaměstnavatelům. 

Za prvé člověk jako já potká toho správnýho chlapa až někdy v pětadvaceti, tak jak to má stihnout?

Za druhé, i když máte to štěstí a potkáte ho dřív, ve dvaceti jste těsně po škole a nemáte odpracováno, tudíž na rodičáku vám dají tu nejnišší možnou sazbu, našetřeno samozřejmě prd. Takže jste sice zdravá maminka s bezproblémovým (snad) těhotenstvím, ale bez peněz. A to nemluvím o názoru některých lidí (a slyšela jsem to hlavně od chlapů), že děti si mají pořizovat jen ti, co na ně mají bez pomoci státu. Chci vidět kolik chlapů v republice nosí domu tolik, aby bez jakýchkoli příspěvků utahli dům, uživili rodinu i auto a byli schopni udržet alespoň nějaký konfort života.... A samozřejmě děti se dnes ve škole neobejdou od první třídy bez vlastního PC, mobilu atd... takže tohle není konfort ale standart,

Za třetí. Ženy a zaměstnavatelé. Kapitola sama o sobě. Když jste po škole, nemáte praxi, když nemáte praxi, nikdo vás nechce. Když jste mladá ženská, jste před dětma a nikdo nechce řešit záskok za mateřskou na kterou určitě za chvilečku pujdete. Když jste po mateřský, máte mrňavý děti, který vyžadujou čas a spousty volna a OČR. Když už jsou dost velký a celkem soběstačný, je vám už přes třicet, máte pořád prd praxi a ze školy už stejně víte kulový. Pak je vám čtyřicet, a vlastně už jste stará, protože přiznejme si to, když pohovor vede chlap, tak chce radši koukat na milou, mladou kočku (i když se musí smířit s předchozími body). Pak je vám padesát a najednou jste ale opravdu stará a pomalá a těžko vás zaučit a máte chvilku před důchodem (co na tom že pujdem do důchodu s trochou štěstí asi v sedmdesáti). A pak už je ten důchod... 

Nuže ve svých 24 jsem jako spousta jiných žen pomyslela raději na "kariéru" (nebo spíš pohodlnost abych nemusela projít systémem hledání práce) a kývla. A to i přes názor, který mám snad od 10, že rozhodně nechci vést jednou své dítě do první třídy a vypadat jako jeho babička, nebo aby místo oslav promoce řešilo můj pohřeb, protože stihnu umřít stářím. Nevím na co ženy, čekající klidně přes čtyřicítku myslí, ale já chci být se svým dítětem co nejdýl. 

Utekl rok a bohužel bylo třeba šetřit. Tudíž mi byl snížen úvazek na půl a tehdy jsem měla udělat inteligentní věc a prostě odejít. Jenže jsem to neudělala s doufáním a vyhlídkou, že velký šéf to napraví, protože se mu toto řešení nelíbilo. Přesto jsem se poohlížela po jiných možnostech, ale ze stovky odeslaných žádostí se k vám vrátí dvě, když máte štěstí, a na obou pohovorech už nemáte šanci mezi stovkami uchazečů. 

Velký šéf nic nenapravil. Uběhl další rok (promísený marným hledáním jiných možností) a velký šéf odšéfoval šéfku a nasadil nového šéfa. Nový šéf sliboval v brzké době napravení situace a přidání úvazku a tím i penízků. Po konzultaci s velkým šéfem a ujištěním, že zlepšení je na cestě jsem bohužel podepsala prodloužení. Ani nový šéf nic nenapravil. Nakonec zasáhla příroda a mimčo je zkrátka na cestě. Mé svědomí je čisté, protože slíbené dva roky byly dodrženy zatímco marné naděje vkládané do velkého šéfa i nového šéfa se minuly účinkem.

Po oznámení těhotenství novému šéfovi přišel další slib - najdeme způsob, jak zvýšit průměr aby mateřská nebyla výsměchem životu. Dva měsíce pryč, nastalo rozhodné období pro výpočet mateřské a výplata dokonce ještě menší než všechny předchozí. Nový šéf nenašel jediný způsob, jak přidat penízky nebo hodiny k odpracování tak "aby to bylo nenapadnutelné". K tomu ještě zjištění, že moje měsíční výplaty jsou menší, než výplaty kolegy prducha se stejnou pracovní dobou.... (pro ty, kteří výraz neznají, prduch je pracující důchodce, tedy osoba pobírající plný starobní důchod a přesto pracující). Připadá vám to spravedlivé? Mně ne, novému šéfovi taky ne, ale on "to tak nenastavil".

Chybu jsem evidentně udělala už před více než dvěma lety, přistoupením na novou práci, druhou před více než rokem, přistoupením na poloviční úvazek, třetí letos, přistoupením na prodloužením tohoto úvazku. Za všechny tři si rvu vlasy... No vážně, hloupá husa...

Vlastně se divím, že maminka mého miláčka mně vůbec ještě snese a je na mně milá. Klidně by mně mohla považovat za blbou neschopnou nánu a vyžírku, co se nechá od milovaného synka jen živit a je moc velký idiot a lenoch aby si našla novou a pořádnou práci... :/ Je to všechno opravdu jen moje chyba? Jsem skutečně neschopná a nehodná, že jsem nedokázala ani za rok najít něco lepšího, nebo jsem jen další obětí mizerné současné ekonomiky?