Bez borčusu to asi zkrátka nejde :D a jak sednout do auta a nezbláznit se

To poslouchám od miláčka pořád :D "ty nejsi schopná udržet pořádek!" A má, bohužel, pravdu :D :D. Ono to teda moc k smíchu nejni no ale...

Každopádně nejde o to, že bych neuměla uklidit, jde o to, že když už něco dělám, dělám toho moc naráz nebo přemejšlim nad tísícem jinejch věcí a nebo jsem zkrátka nešikovná a dělam nepořádek :D. Například se mi nikdy nepodařilo obalit řízky aniž by mouka, vajíčko a strouhanka nebyly všade po lince :D. A to nemluvím o tvoření. Když se mně chytne kreativní múza, pořádkumilovná hospodynka uvnitř kamsi zdrhne... Ve většině případů po sobě uklidím hned po dokončení činnosti, jenže občas mou pozornost odvede něco jinýho a já zkrátka zapomenu že jsem chtěla ještě něco uklidit, otřít, umýt... a dostanu se k tomu až mnohem později.... Nebo po sobě sice uklidím hned ale zkrátka a dobře by bylo lepší, kdybych prostě byla šikovnější :D.

Moje tvořivá dílnička je imrvere ve stavu organizovanýho bordelu. Samozřejmě vím kde by se konkrétní tvořivé potřeby MĚLY nacházet a jaký je vlastně vůbec můj inventář těchto potřeb. Ale zkrátka kdyby je hledal někdo jiný, skoro nemá šanci :D

Chtěla bych udělat inventuru dílničky, už jen proto, že místo dílničky tam chci mít šatnu (a v té se nějak vzmejstit s dílničkou....), pokud víte, jak dostat oblečení celé rodiny, tvořivou dílnu, malé akvárium a klec s ptáčky do podkrovního pokoje 150x340, dejte vědět :D. Způsoby, které napadly mně se neobejdou bez skříní na míru nebo drátěného programu napasovaného na míru... a už by cinkaly penízky až moc...

Náš byteček by se dal nazvat jako velký byt. Na popis 2+1 se totiž jedná o krásně prostorné místo, ale z jakéhosi podivného důvodu mají lidé tendenci mít strašně moc věcí, kterých se v žádném případě nehodlají vzdát a pak najednou máte z velkého bytu malý, do kterého se málem nevejdete :D. 

Inu což o to, v hlavě mám designově špičkovou představu o řešení prostoru, akorát jaksi nevím jak to převést do reality :D. Část věcí netuším, kde bych sháněla, něco málo nevím jestli by milá dřevostavba vůbec udržela, a na většinu jaksi zatím nejsme dostatečně finančně zaopatření. Tak zkrátka doufám, že tu představu nezapomenu, až to nějak půjde :).

Btw., když už jsme u toho, že něco jednou nějak půjde. Taky se Vám stalo, že Vás lidi, kterým do toho víceméně nic není, nutili do něčeho, co si zkrátka nutit nechat nechcete? S trochou studu musím přiznat, že ač jsem už pár let majitelkou řidičského průkazu, co se týče odřízených kilometrů či dokonce hodin, vešla bych se do velmi malých čísel. A ještě ke všemu jsem je nasbírala kdysi v pravěku. 

Nyní jsem však nucena poslouchat argumenty typu "jsi blbá, už jsi dávno měla řídit, přece nebudeš s kočárkem lítat k doktorce pěšky". Na svou obranu musím uvést, že právě takovýto argument mi přijde naprosto irelevantní, neboť dětská lékařka má ordinaci asi 10 minut chůze z kopce od našeho domu, a najít místo na parkování a vybalit dítě z auta by mi zabralo víc času než to seběhnout pěšky... Každopádně ač chápu výhodu schopnosti řídit a ráda bych se jí ujala, jednoduše se nemůžu zbavit představy všech katastrofických scénářů od ztrapnění (neschopnost rozjet se do kopce), přes zničení auta (spálená spojka, zničená převodovka, poškrábaný lak), až po ty skutečně katastrofické, kdy se ani tak nebojím že někoho nabořím, jako spíš že někdo zruší mně... Co se týče mně, já rozhodně zrušena být nechci, protože můj život se mi líbí. A vzhledem k tomu, že auto potřebuje miláček na ježdění do práce, jeho zrušení by se též nehodilo. A tam se dostáváme k dalšímu argumentu, není-li doma miláček, není doma ani vůz a pokud je miláček doma, raději svěřím naše životy jeho uváženým řidičským schopnostem než své začátečnické vyděšenosti... takže jak z toho ven? :D