I'm back!! And double

Po pár měsících jsem zpět :) 

V našem životě udála se momentálně velká změna, která bude mít vliv na celý jeho zbytek. Ke svému velkému překvapení zjistila jsem totiž začátkem dubna že příští rok už budeme naše hnízdečko obývat ve třech a nastoupila jsem horskou dráhu emocí....

"Páni fakt jsou dvě... jsou DVĚ!!" Vážně... všechny ženský prožívaj smíšený pocit paniky a neuvěřitelné radosti nad pohledem na těhotenský test? Jako by pověstné těhotenské hormony začaly fungovat přesně ve vteřině, kdy se na tom titěrném proužku plastu či čehosi objeví druhá růžová čárečka... A je to umocněné tím že to nečekáte a neplánujete a hned po "bude ze mně máma" vás napadne "co na to ten můj řekne?" 

No ten můj zrovna celej den měl nějakou činnost, už si nepamatuju jakou, takže jsem od rána jako na trní čekala až se objeví doma a plánovala jak mu to řeknu. (Samozřejmě hned po tom co jsem si udělala pro jistotu další dva testy :D ) A protože mně zná dostatečně dobře, okamžitě poznal že mám něco na srdci a kuju nejakou pytlovinu. :D Po přečtení lístečku s nápisem "Gratuluji tatínku!!!" jako by se na pár okamžiků zastavil čas a jindy výřečný a aktivní člověk najednou nebyl schopen slova a málem ani pohybu. Ovšem ta němá, zaskočená pusa co jsem dostala byla možná výřečnější než slova. 

A tak čekáme miminko. A můžu vám teda říct, že čekat miminko není žádná sranda. Ty první měsíce si neužijete, protože je vám zle, jíte jen z povinnosti a nad každým soustem čekáte jestli vám žaludek dovolí si ho nechat nebo ho odmítne i s celou předchozí várkou. A ačkoli jsem ráda za všechny možnosti vyšetření a testů, zajišťující že je všechno v pořádku, lítat týdně po doktorech je vcelku otrava. Baštit začnete i věci co obvykle nejíte, protože jsou zdravý nebo prospěšný a tak se snažíte překonat i když zrovna patří k jídlům co se vám z nich dělá zle i bez těhotenských nevolností. A jste zmatená z toho co smíte a co nesmíte, protože to jsou mnohdy věci co děláte normálně, jídla co máte rády a nebo jsou to prostě věci ze kterých zůstane rozum stát.

A pomalu si začnete všímat co to dělá s vaším tělem a mozkem. Občas jako by to ani nebylo propojený, mozek si dělá co se mu zlíbí a občas radši vypne, tělo si dělá úplně co se mu zachce. Jednu chvíli vás provází euforie a o pět minut později máte málem sebevražednou depresi. A to nemluvím o problémech s trávením, nadýmáním, neuvěřitelné rychlosti produkce obsahu močového měchýře a o tom, že občas ani nepoznáte sama sebe v zrcadle... 

To všechno jsou jasné příznaky a přitom vás pořád napadá "opravdu se to děje? je tam malinkatý človíček?" a tak přejde nějakých 17 18 týdnů a najednou si ležíte v posteli a.... prostě to cítíte, to slaboulinké rozkošné cvrnk! ve vašich útrobách. "Ahoj, jsem tady!" Najednou je to všechno mnohem skutečnější. A i když snad každá je na svého drobečka citově vázaná už od prvního okamžiku kdy ho uvidí na ultrazvuku jako malou tečičku, myslím že tohle je přesně ten okamžik kdy se začne tvořit pověstné pouto mezi dítětem a maminkou... okamžik kdy mu začnete odpovídat... "ano jsi tu, vítej a buď šťastné, tolik se na tebe těšíme..." Tahle chvíle je zcela soukromá, i když byste se o tu radost chtěla podělit s tatínkem (tak moc bych si přála abych ji s ním mohla sdílet), jednoduše to nejde, to teprve až miminko začne opravdu kopat a bude to cítit přes bříško, ale tahle chvíle je jen mezi vámi dvěma a možná právě proto je tak... vyjímečná a slavnostní... I když třeba nikdo jiný vaše nadšení nechápe, je to jako uzavření malého spolku... já tě cítím, jen já a nikdo jiný, jsi tu se mnou...