Pohádková svatba?

   Nevím jestli můj miláček je jedinej nebo jste některá, mé dámy taky slyšela něco ve smyslu "když já bych si tě vzal ale kdyby to šlo bez svatby..."? :)

   Svateb jsem se zúčastnila dosud celkem tří, z toho jedna byla druhou svatbou mojí mamky a dvě zbývající byly mé tetičky (s trochou štěstí snad u té druhé zůstane :) ). 

   Mamčinu svatbu si moc nevybavuju, bylo mi šest... ty druhé dvě už ano...

   Kvůli první musela tetička docházet na jakési hodiny náboženství, protože ženich byl věřící a musel se ženit v kostele. Svatba se konala na sněhu a v kostele byla nehorázná kosa a obřad, ze kterého jsem slyšela dohromady prd, pač pan farář nevýrazně kuňkal, trval na můj vkus moc dlouho. Následovala ohromná hostina v ceně zánovního rodinného vozu, kde jídlo bylo sice vynikající, ale jinak mně, jakožto teenagera odmítajícího křepčit na "kuřátko" či co je to za příšernou skladbu a tomu podobné a neměla jsem se tam moc s kým bavit, nijak zvlášt nezaujala a poněvadž mi botičky po mamce (které se mi nesmírně líbí a mám je moc ráda do dnes) byly malé (a pořád ještě jsou), byla jsem ráda, když to všechno zkončilo a my jeli domů.

   Druhá svatba mé milé tetičky se konala vcelku nedávno a byla o poznání komornější, ale taky romantičtější. Hosty jsem nepřepočítávala ale určitě nás nebylo více než dvacet. Obřad se konal v zámecké zahradě, kde proběhlo také focení (svatebčané halt museli chvíli vydržet) a následná hostina se konala v příjemném malinkém zařízení, o němž si pořád nemůžu vzpomenout, kde je schované. Po přípitku a polévce jsme vlastně měli jen jakýsi bufet, takže žádné x chodové menu ale pohodička kdo co sní a co si sám nabere. Vzhledem k tomu, že jsem byla bez doprovodu a z přítomných jsem opět téměř nikoho neznala, moje zábava na večer se omezila na pokec s babičkou a dědečkem.

   Nuže abych se pomalu vrátila k původní myšlence a záměru s jakým tu tenhle monolog vedu, bych měla poznamenat, že porovnáním dosud prožitých svateb s myšlenkou mého miláčka v zásadě zcela souhlasím. Nemyslím si, že je nutné mít obrovskou hostinu a spoustu hostí, nákladné šaty z půjčovny, předrahé zlaté prstýnky, profesionální líčení a účes. Nápad vzít se vlastně jen ve čtyřech - ženich, nevěsta a svědci, se mi naopak velice zamlouvá. 

   Přesto jako nenapravitelný romantik si zkrátka nemohu (nebo nechci) některé věci upřít. Protože i když jsem četla názory spousty lidí, kteří se šťastně a spokojeně nechali oddat v džínách, já prostě chci dodržet těch pár "zásadních" romantických bodů....

- žádost :D protože já žádat nebudu :D :D zásnubní prstýnek by byl hezkou drobností ale není podstatný :)

- bílé šaty které nejsou z mého každodenního šatníku (ovšem ve své hlavě mám krásné ale jednoduché šatičky vytvořené samodomo ve spolupráci s mamkou)

- maličkatý puget z lilií, kal a levandule

- obřad někde na hezkém místě, klidně na louce někde za vsí s krásným výhledem ale prostě.... však vy rozumíte :D

- fotky, nemyslím úplně profesionální focení a pózování (protože v tom jsem příšerná) ale přecejen je to okamžik který stojí za zvěčnění ne? :)

- a poslední, o čem jsem přesvědčená že na svatbě prostě budu mít už tak od 9 let.... poctivý horácký (loucký) koláč :D

   Protože ostatní věci mi přijdou nedůležité. 60 hostů bych dohromady asi stejně nikdy nedala, leda bych svolala i rodinu se kterou se téměř nestýkám a stejně co s nimi. Zlato nenosím, mám radši stříbrnou barvu a na prstýnky mi bohatě stačí ocel nebo titan. Nalíčit se dokážu celkem obstojně sama děkuji pěkně a to samé platí o vlasech. Půjčovat ši šaty (i když by jejich hodnota a nádhera měla být obrovská) podle mně trochu porušuje představu o jedinečnosti, protože kdoví kolik ženských už je mělo na sobě a co v nich vyváděly. A nechat si šaty ušít u švadleny nebo kupovat nové je zbytečně velká investice na jednorázovku. Zkrátka a dobře v jednoduchosti je krása a stresovat se, jestli se všichni náležitě baví, jestli nedošel chlast, jestli nemám na šatech flek a neteče mi make-up, jestli se něco nepodělá a jestli se mi příbuzenstvo nepohádá.... to není můj šálek kávy :)

   Každopádně svoje "podmínky" jsem s miláčkem ještě neprobírala takže zatím nevím, jestli i to na něj není příliš náročné (přece jen bych ho stejně navlíkla do společenských kalhot a košile, aby se mnou trošku ladil :D ), ale nikam nechvátám, taky je možné, že se nevezmem nikdy, svět se nezboří, hlavně že budem spolu a šťastní :)

   Jsme totiž na dobré cestě :) a za pár dní se dozvíme, jestli budem v domácnosti mít přesilu něžného nebo silnějšího pohlaví. Nesmírně se těším až zase našeho malého drobečka uvidím, prozatím aspoň prostřednictvím ultrazvuku :)