O zklamání, životních vzorech, uplakáncích a nezaměstnanosti
Znáte ten pocit, když někoho znáte už pár let a myslíte si, že spolu vycházíte dobře, jenže pak mezi řádkama od někoho jinýho pochopíte, že o vás zas tak dobrý mínění ten člověk nemá... To už tak mezi lidma bejvá. Navenek jsou to zlatíčka a nejlepší přátelé ale...
Nesnáším, když mi někdo neustále cpe někoho jako životní příklad. Hodně dlouho jsem dostávala za příklad svou nejlepší kamošku. Svou milou, hodnou, vychovanou, PRACOVITOU a dobře se učící nejlepší kamošku. A nenáviděla jsem to. Protože rodiče vám řeknou Jen se na ni podívej, každé léto poctivě dělá brigády. A určitě doma pomáhá. A dobře se učí. Jak je možný, že taková chytrá holka se kamarádí s takovým budižkničemu idiotem jako jsi ty! (ano, možná ne přímo těmyto slovy přesto se stejným vzkazem jsem tuto větu skutečně slyšela). A vy si v tu chvíli vzpomentete, jak vám jednou vyprávěla, že nesedět vedle vás, takový výsledky by ve škole neměla. Ne, nehodlám si přisuzovat její zásluhy, ostatně, to ona je dnes inženýrka, zatímco já s vejškou už dvakrát praštila (neschopna snést stres z možnosti že musím spolupracovat se spoustou mnohem chytřejších a hlavně cizích lidí). Ovšem ráda si namlouvám aspon to, že jsem v ní ten studijní zápal nějak vyvolala. :) A tak procházíte školou se vzorem, kterej jste sami svým způsobem ovlivnili. A rodičům se neodmlouvá takže jen tiše bušíte do zmáčeného polštáře a šeptáte mu, jak je život nefér.
Tehdy jsem se rozhodla, že se budu snažit nikdy se nevymlouvat. I když je člověk v právu, i když ho obviňují z něčeho, za co tak úplně nemůže... Jednou jsem byla obviněna z něčeho, co jsem neudělala, a podle mého by udělal jen idiot, protože je to totálně proti selskýmu rozumu a zas tak blbá nejsem, abych si nespočítala, že udělat to, přišlo by se na to za pět minut... A dle své neprůbojné, bázlivé a ubohé povahy jsem se zmohla akorát na chabé "to jsem neudělala" a vydržela akorát tak dlouho, abych všem zmizela z očí, protože nesnáším, když mně někdo vidí brečet. Protože brečet je slabost, protože to na vás prozradí, jak jste labilní, jak moc se vás všechno dotkne. Občas se to nepodaří. Utéct. Aby vás nikdo neviděl.
Občas vám prostě ty slzy začnou týct i když tak strašně nechcete, a je vám z toho trapně a tím víc jste naštvaný. na sebe, na svět. Takových slz jsem prolila už hektolitry. Slz bezmocnýho vzteku a bolesti. Když radši utečete, než abyste se ohradili, protože víte že to povede k hádce a vy byste ji neustáli, a víte že byste si akorát tak uškodili a nenávratně ublížili tomu druhýmu. Nehádám se, protože ty správný argumenty mně napadají až pozdě, protože když na mně někdo zvýší hlas, nedejbože někdo na kom mi záleží, když mi něco vyčítá... nedokážu to zastavit. A pak mně mají za slabocha, za blázna co se rozbrečí při jediným ošklivým slově, labilního, přecitlivělýho, uplakánka...Může si člověk myslet, že má sociální fobii, nebo je to hypochondrie? Dá se věřit online psychotestům? Asi ne, pač to už bych byla pod drnem :D
Jak já si můžu najít práci, když je na mně vždycky tak moc vidět, jak jsem strašně nervozní. Z původně zamýšlených 3 let jsem se v práci udržela 4. Myslela jsem, že je to známka toho, že jsou se mnou spokojení, že nejsem zas tak špatná v tom co dělám, že nejsem neschopnej budižkničemu. Poslední dobou mám dojem že jsem byla jediná kdo si to myslel. Já se opravdu snažila. Jsou věci, ve kterých si věřím a jsem na sebe pyšná. A jsou věci na který pyšná nejsem, tak jako každej. Třeba to že jsem uplakánek. Ale taky mám svou hrdost, jistou formu ctižádosti i když ji zřejmě nikdy neuplatním. Svým způsobem mám i pevnou vůli a umím být beran když se naštvu. ...Chjo... potřebuju práci, jinak se asi zblázním... žvatlám tu kraviny...
Nesnáším, když mi někdo neustále cpe někoho jako životní příklad. Hodně dlouho jsem dostávala za příklad svou nejlepší kamošku. Svou milou, hodnou, vychovanou, PRACOVITOU a dobře se učící nejlepší kamošku. A nenáviděla jsem to. Protože rodiče vám řeknou Jen se na ni podívej, každé léto poctivě dělá brigády. A určitě doma pomáhá. A dobře se učí. Jak je možný, že taková chytrá holka se kamarádí s takovým budižkničemu idiotem jako jsi ty! (ano, možná ne přímo těmyto slovy přesto se stejným vzkazem jsem tuto větu skutečně slyšela). A vy si v tu chvíli vzpomentete, jak vám jednou vyprávěla, že nesedět vedle vás, takový výsledky by ve škole neměla. Ne, nehodlám si přisuzovat její zásluhy, ostatně, to ona je dnes inženýrka, zatímco já s vejškou už dvakrát praštila (neschopna snést stres z možnosti že musím spolupracovat se spoustou mnohem chytřejších a hlavně cizích lidí). Ovšem ráda si namlouvám aspon to, že jsem v ní ten studijní zápal nějak vyvolala. :) A tak procházíte školou se vzorem, kterej jste sami svým způsobem ovlivnili. A rodičům se neodmlouvá takže jen tiše bušíte do zmáčeného polštáře a šeptáte mu, jak je život nefér.
Tehdy jsem se rozhodla, že se budu snažit nikdy se nevymlouvat. I když je člověk v právu, i když ho obviňují z něčeho, za co tak úplně nemůže... Jednou jsem byla obviněna z něčeho, co jsem neudělala, a podle mého by udělal jen idiot, protože je to totálně proti selskýmu rozumu a zas tak blbá nejsem, abych si nespočítala, že udělat to, přišlo by se na to za pět minut... A dle své neprůbojné, bázlivé a ubohé povahy jsem se zmohla akorát na chabé "to jsem neudělala" a vydržela akorát tak dlouho, abych všem zmizela z očí, protože nesnáším, když mně někdo vidí brečet. Protože brečet je slabost, protože to na vás prozradí, jak jste labilní, jak moc se vás všechno dotkne. Občas se to nepodaří. Utéct. Aby vás nikdo neviděl.
Občas vám prostě ty slzy začnou týct i když tak strašně nechcete, a je vám z toho trapně a tím víc jste naštvaný. na sebe, na svět. Takových slz jsem prolila už hektolitry. Slz bezmocnýho vzteku a bolesti. Když radši utečete, než abyste se ohradili, protože víte že to povede k hádce a vy byste ji neustáli, a víte že byste si akorát tak uškodili a nenávratně ublížili tomu druhýmu. Nehádám se, protože ty správný argumenty mně napadají až pozdě, protože když na mně někdo zvýší hlas, nedejbože někdo na kom mi záleží, když mi něco vyčítá... nedokážu to zastavit. A pak mně mají za slabocha, za blázna co se rozbrečí při jediným ošklivým slově, labilního, přecitlivělýho, uplakánka...Může si člověk myslet, že má sociální fobii, nebo je to hypochondrie? Dá se věřit online psychotestům? Asi ne, pač to už bych byla pod drnem :D
Jak já si můžu najít práci, když je na mně vždycky tak moc vidět, jak jsem strašně nervozní. Z původně zamýšlených 3 let jsem se v práci udržela 4. Myslela jsem, že je to známka toho, že jsou se mnou spokojení, že nejsem zas tak špatná v tom co dělám, že nejsem neschopnej budižkničemu. Poslední dobou mám dojem že jsem byla jediná kdo si to myslel. Já se opravdu snažila. Jsou věci, ve kterých si věřím a jsem na sebe pyšná. A jsou věci na který pyšná nejsem, tak jako každej. Třeba to že jsem uplakánek. Ale taky mám svou hrdost, jistou formu ctižádosti i když ji zřejmě nikdy neuplatním. Svým způsobem mám i pevnou vůli a umím být beran když se naštvu. ...Chjo... potřebuju práci, jinak se asi zblázním... žvatlám tu kraviny...
Komentáře
Okomentovat