O volných odpolednách, nezdravém hladovění a péči o vzhled
Pusu. Papa. Cvak.
Když se za milým zavřou dveře při odchodu na noční, má zbytek mého dne několik scénářů, které se podle aktuálních nálad a potřeb střídají. Podle toho, jak moc je to potřeba a jak moc zrovna (náhodou) nejsem líná, je na řadě nejdřív úklid... to aby to člověk měl brzo za sebou. A pak jde o to, jak moc záživná je kniha co mám zrovna na stole, jak moc se mi nic nechce, jak moc hrozně vypadám, nebo jak moc velkej absťák mají zrovna moje ruce. Tedy četba, okupace miláčkova počítače, spa či udržovací den (protože proces spa-údržby je zdlouhavý a otravný a líp se hodí, když s ním moc neotravuju... ostatně chlapi chtějí mít vedle sebe krásné přítelkyně ale nepotřebují mít pod nosem naservírováno kolik úsilí je na to potřeba :D ) a nebo zalézt do útulné nory (dílničky).
Přičemž crafting v kamrlíku se pravděpodobně nejvíce rovná vysilující dietě... (ovšem děvčata nechytejte se toho, nefunguje to na hubnutí) Už bych měla vědět, že nesmím doprovodit milého ze dveří a hned vlézt do dílničky, jenže jsem zřejmě nepoučitelná. A tak občas zalezu jak jezevec, a z jakéhosi transu se proberu až když už je dávno tma a uvědomím si, že pití jsem si vyklohnila už tak před třemi hodinami a žaludek se už nejméně dvě hodiny dožaduje pozornosti. Jenže oči už se zavírají a tělo už nechce ani sedět... a pak si vzpomenete, že ráno jdete do práce a milému jste slíbili oběd, který jste samozřejmě ještě pořád nedali do kupy, takže v 10 11 večer okupujete kuchyňi... nebo jste unavení moc a tu kuchyň probíráte v 5 ráno abyste to stihli. A pak si prohlížíte ten výtvor z minulého večera a hřeje vás u srdce, jak to hezky vypadá, ale zároveň vás štve, že jste nad tím strávili takovýho času a... nejste ani v půlce?!?
To taková četba, nad tou strávíte taky hodiny, po nichž se vám dobře spí, jste příjemně otupělí a podle druhu četby jste rádi, že jste se něco nového dozvěděli, vylepšili si slovní a konverzační zásobu a nepatříte k těm, co ty hodiny radši stráví u bedny. Je fajn cítit se jak intelektuál no ne? :)
Strávit celý odpoledne péčí o vlasy, manikůrou, pedikůrou, depilací, napařováním obličeje, pleťovými maskami a krémovými koupelemi už zas tak intelektuální není... a pro někoho je to vysloveně mrhání a ztráta času... nepochopitelná činnost... Co jsi, bárbína? Myslíš si snad že jsi topmodelka?! Tolik zbytečnýho času a peněz, když je nejlepší být přírodní. Nu možná... taky jsem se takovým smála. Ale teď... mějte si mně za povrchní. Možná jsem. Možná je moje péče o sebe výsledkem toho, jak mi na základce kluci dávali dostatečně najevo, že právě nejsem dost krásná, abych jim stála za povšimnutí. A já si nikdy nepřipadám dost dobrá. Možná je to výsledek toho, jak moje mamka je přesným opakem a oním hlasem co to člověku vyčítá. Možná je to nejlepší způsob jak se uvolnit od stresu a trošku si meditovat... A krom toho... přiznejme si to, dámy... v tomhle ohledu jsme všechny povrchní. Máme rády když se o sebe můžeme starat. Máme ještě radši, když si někdo všimne že máme hebčí vlasy, čistší, zářivější pleť, novou barvu a pěkné nehty. A hlavně chceme tomu svému ukázat, že si vybral dobře. Žena je šperkem, ozdobou po boku muže. Dělá to dobře jemu, i jí. Pokud na tom musí tvrdě pracovat tak ať. Na své honbě za zaměstnáním (které stále ještě nemám a tím víc se potřebuji osvobozovat od stresu) jsem si všimla dodatku v některých inzerátech - reprezentativní vzhled, zájemce/zájemkyně musí dobře vypadat - a vida... přitom se jednalo "pouze" o asistenta/tku ředitele a podobné. Za chvilku nebude třeba životopis, postačí jen fotka...
Nenechte se mýlit, vzhled ani zdaleka, vůbec není všechno. Ale je to hodně. Ředitel/ka nadnárodní firmy si jako sekretáře/ku nevybere člověka s hippie vyzáží a umaštěnými vlasy bez ohledu na diplom, nebo vybere, ale "máme tu dress-code..." Ovšem pro změnu žadatel/ka o pozici uklízeče/ky asi bude působit na potenciálního zaměstnavatele poněkud nepatřičně, objeví-li se v perfektně padnoucím kostýmku Prada a přísném drdolu. Kamkoli přijdete, vzhled je to první, co z z vás lidi vezmou. A ačkoli se snaží aby to tak nebylo, určuje to jejich další mínění o vás. Problémem je současné hlásání individuality a svobody projevu (i neverbálního). Jak máte poznat, že jste již překročili hranici? Kdy je člověk ještě sám sebou a individuální a přitom ještě stále v hranicích společenské konvence? Není povrchní se o sebe hodně starat a není ubohé se o sebe nestarat, ta zlatá střední cesta je jen na vás, samy musíte najít svou hranici mezi ošklivkou Betty a Donatellou Versace, hranici, kdy už nad vámi lidé, na jejichž názoru vám záleží kroutí hlavou... ono je to ve výsledku jednoduché sobectví, a to táhne lidstvo. Mně to dělá dobře, tak co... MNĚ to baví... ale Donatella bych být nemohla :D :D
Když se za milým zavřou dveře při odchodu na noční, má zbytek mého dne několik scénářů, které se podle aktuálních nálad a potřeb střídají. Podle toho, jak moc je to potřeba a jak moc zrovna (náhodou) nejsem líná, je na řadě nejdřív úklid... to aby to člověk měl brzo za sebou. A pak jde o to, jak moc záživná je kniha co mám zrovna na stole, jak moc se mi nic nechce, jak moc hrozně vypadám, nebo jak moc velkej absťák mají zrovna moje ruce. Tedy četba, okupace miláčkova počítače, spa či udržovací den (protože proces spa-údržby je zdlouhavý a otravný a líp se hodí, když s ním moc neotravuju... ostatně chlapi chtějí mít vedle sebe krásné přítelkyně ale nepotřebují mít pod nosem naservírováno kolik úsilí je na to potřeba :D ) a nebo zalézt do útulné nory (dílničky).
Přičemž crafting v kamrlíku se pravděpodobně nejvíce rovná vysilující dietě... (ovšem děvčata nechytejte se toho, nefunguje to na hubnutí) Už bych měla vědět, že nesmím doprovodit milého ze dveří a hned vlézt do dílničky, jenže jsem zřejmě nepoučitelná. A tak občas zalezu jak jezevec, a z jakéhosi transu se proberu až když už je dávno tma a uvědomím si, že pití jsem si vyklohnila už tak před třemi hodinami a žaludek se už nejméně dvě hodiny dožaduje pozornosti. Jenže oči už se zavírají a tělo už nechce ani sedět... a pak si vzpomenete, že ráno jdete do práce a milému jste slíbili oběd, který jste samozřejmě ještě pořád nedali do kupy, takže v 10 11 večer okupujete kuchyňi... nebo jste unavení moc a tu kuchyň probíráte v 5 ráno abyste to stihli. A pak si prohlížíte ten výtvor z minulého večera a hřeje vás u srdce, jak to hezky vypadá, ale zároveň vás štve, že jste nad tím strávili takovýho času a... nejste ani v půlce?!?
To taková četba, nad tou strávíte taky hodiny, po nichž se vám dobře spí, jste příjemně otupělí a podle druhu četby jste rádi, že jste se něco nového dozvěděli, vylepšili si slovní a konverzační zásobu a nepatříte k těm, co ty hodiny radši stráví u bedny. Je fajn cítit se jak intelektuál no ne? :)
Strávit celý odpoledne péčí o vlasy, manikůrou, pedikůrou, depilací, napařováním obličeje, pleťovými maskami a krémovými koupelemi už zas tak intelektuální není... a pro někoho je to vysloveně mrhání a ztráta času... nepochopitelná činnost... Co jsi, bárbína? Myslíš si snad že jsi topmodelka?! Tolik zbytečnýho času a peněz, když je nejlepší být přírodní. Nu možná... taky jsem se takovým smála. Ale teď... mějte si mně za povrchní. Možná jsem. Možná je moje péče o sebe výsledkem toho, jak mi na základce kluci dávali dostatečně najevo, že právě nejsem dost krásná, abych jim stála za povšimnutí. A já si nikdy nepřipadám dost dobrá. Možná je to výsledek toho, jak moje mamka je přesným opakem a oním hlasem co to člověku vyčítá. Možná je to nejlepší způsob jak se uvolnit od stresu a trošku si meditovat... A krom toho... přiznejme si to, dámy... v tomhle ohledu jsme všechny povrchní. Máme rády když se o sebe můžeme starat. Máme ještě radši, když si někdo všimne že máme hebčí vlasy, čistší, zářivější pleť, novou barvu a pěkné nehty. A hlavně chceme tomu svému ukázat, že si vybral dobře. Žena je šperkem, ozdobou po boku muže. Dělá to dobře jemu, i jí. Pokud na tom musí tvrdě pracovat tak ať. Na své honbě za zaměstnáním (které stále ještě nemám a tím víc se potřebuji osvobozovat od stresu) jsem si všimla dodatku v některých inzerátech - reprezentativní vzhled, zájemce/zájemkyně musí dobře vypadat - a vida... přitom se jednalo "pouze" o asistenta/tku ředitele a podobné. Za chvilku nebude třeba životopis, postačí jen fotka...
Nenechte se mýlit, vzhled ani zdaleka, vůbec není všechno. Ale je to hodně. Ředitel/ka nadnárodní firmy si jako sekretáře/ku nevybere člověka s hippie vyzáží a umaštěnými vlasy bez ohledu na diplom, nebo vybere, ale "máme tu dress-code..." Ovšem pro změnu žadatel/ka o pozici uklízeče/ky asi bude působit na potenciálního zaměstnavatele poněkud nepatřičně, objeví-li se v perfektně padnoucím kostýmku Prada a přísném drdolu. Kamkoli přijdete, vzhled je to první, co z z vás lidi vezmou. A ačkoli se snaží aby to tak nebylo, určuje to jejich další mínění o vás. Problémem je současné hlásání individuality a svobody projevu (i neverbálního). Jak máte poznat, že jste již překročili hranici? Kdy je člověk ještě sám sebou a individuální a přitom ještě stále v hranicích společenské konvence? Není povrchní se o sebe hodně starat a není ubohé se o sebe nestarat, ta zlatá střední cesta je jen na vás, samy musíte najít svou hranici mezi ošklivkou Betty a Donatellou Versace, hranici, kdy už nad vámi lidé, na jejichž názoru vám záleží kroutí hlavou... ono je to ve výsledku jednoduché sobectví, a to táhne lidstvo. Mně to dělá dobře, tak co... MNĚ to baví... ale Donatella bych být nemohla :D :D
Komentáře
Okomentovat