Čas draků 2/-

„Šššš…. Klid maličká. Copak dělá takové stvoření v tuto dobu uprostřed lesů?“ V příjemném hlubokém mužově hlase byla slyšet známka pobavení ale také zvědavosti. Chvíli počkal, jestli se uklidní a pak ji pustil. Elinor se zadívala do jeho tváře. Mohlo mu být ke třiceti, delší rozcuchané tmavé vlasy mu rošťácky rámovaly obličej a zpola skrývaly velký šrám, který se mu táhl od levého koutku nahoru přes spánek a nepěkně mu tvář hyzdil. Byl vysoký, velmi vysoký. Drobná Elinor mu nedosahovala ani po ramena. Pod oblečením, zaprášeným dlouhou cestou bylo znát pevné svaly. Elinor na okamžik napadlo, jestli teď zemře. Otcovi muži najdou její tělo pohozené v lesích, zpola roztrhané divou zvěří. Muž si bledou dívku stále zvědavě prohlížel, jako by ji hodnotil.

„Nu, laňko, jakpak se jmenuješ?“
„Nejsem žádná laň! Jsem Elinor z Walchramu, tyto lesy patří mému otci!“
„Tak Walchramská princeznička. Vydala ses na půlnoční kontrolu držav, laňko? To nebylo moudré, lesy se hemží kdejakou chátrou, mohla bys přijít k úrazu. Asi bude lepší, když tě odvedu domů.“
„Nikam nepůjdu!“ Ale to už ji muž znovu držel v náručí, vysadil ji na svého koně, vyhoupl se za ní, vzal jejího bělouše za uzdu a zamířil zpět k Walchramskému hradu. Dívka se marně bránila, když dorazili k hradu, stráže u branky zbystřily.
„Princeznička se, zdá se, drobet zatoulala tak vám ji vezu zpátky.“ Muž pomohl Elinor sesednout z koně, předal jí běloušovy otěže, otočil svého koně a pomalu odjížděl.
„Počkej! Co jsi zač?“ Strážný jen stačil zavolat, ale to už neznámý pobídl svého koně a rychle se vzdaloval.
Nasupená Elinor se vrátila do své komnaty a vztekle se vrhla na postel. Ten darebák jí úplně zničil plány! Teď už se jí nepodaří utéct a až se otec dozví, co se stalo, bude zuřit. Elinor s hlavou zabořenou v polštářích se zoufale rozplakala, dokud ji nepřemohl spánek.
Ráno ji přišla probudit služebná. Pomohla dívce se umýt, převléct, a sčesala jí vlasy do dlouhého copu. Elinor se nikterak nechtělo sejít dolů do síně, ale otec už pro ni poslal.
V rozlehlém sálu stálo na vyvýšeném podiu otcovo bohatě vyřezávané křeslo. Vypadalo jako trůn, starobylý a vznešený. Vedle něj, menší, ale stejně nádherné, bylo určeno její matce a tak zůstávalo prázdné. Hrabě na něj každé ráno pokládal jediný kvítek lilie, milované květiny Elinořiny matky. Kolem dvou hraběcích trůnů byla umístěna křesla pro prince a malou princeznu. I ta však byla téměř prázdná. Z pěti Elinořiných bratrů se tři již oženili a žili na vlastních hradech. Na svých místech tedy seděl už jen patnáctiletý Jon a osmnáctiletý Cris. Elinor se sklesle blížila ke svému křeslu. Po očku se ohlédla po svém otci, jeho pohled byl upřený na vstupní dveře a rty přísně stažené. Když sluha ohlásil příchod lorda Wallace, Elinor se otřásla. Těžké dubové vstupní dveře se otevřely a v nich se objevil urostlý vysoký muž, ještě starší než její otec. Elinor si prohlížela jeho doprovod a zkoušela odhadnout, který z nich je jejím nenáviděným ženichem.
„Drahý Wallaci, vítám tě na Walchramu, ale kde je tvůj syn William?“
„William se omlouvá, musel nutně odjet na sever, aby se tam vypořádal s nájezdníky a nemohl přijet. Zastoupím ho já.“
Elinor se vylekala. Takže svého ženicha poprvé uvidí až po svatbě, až už bude na vše pozdě.