Čas draků 1/-

„Přece mě nemůžeš poslat pryč tatínku! Chci zůstat s tebou!“ Elinor, princezně z Walchramu bylo teprve dvanáct let, když její otec rozhodl o jejím osudu. Provdá se za Williama, syna lorda Wallace, nejmocnějšího muže království. Za muže o 15 let staršího než ona.

„Je mi líto, maličká, ale vše už je domluveno. Přijedou zítra.“ Hrabě z Walchramu svou dceru nesmírně miloval, matka jí zemřela před mnoha lety a děvčátko zůstalo v domácnosti plné mužů – otce a pěti starších bratrů. Většinou se na dívku nepodobala, chovala se jako chlapec, zápasila se svými bratry, na koni jezdila lépe než mnohý muž, milovala přírodu a lov. Hrabě přemýšlel, zda se jeho malá holčička dokáže ujmout role manželky. Nechtěl ji poslat pryč, ale spojenectví vévody z Wallace nutně potřeboval. Nad královstvím se stahovala mračna, král byl starý a neměl syna, který by se mohl ujmout vlády. Trůn po něm zdědí lord Stern, bratranec Walchramovy zesnulé ženy, který se nikdy netajil svou nenávistí vůči hraběti. Při myšlence na Sterna naskočila hraběti husí kůže. Ten muž je krutý, nenávistný a ctižádostivý, tento trůn mu nebude stačit.

Malé dívence tekly po skráních slzy. Nikdy ji nenapadlo, že bude muset někdy odejít, přála si zůstat v rodném Walchramu s otcem a svými bratry a místo toho se teď měla vdávat. Za muže jež pro její dětské srdce byl cizím starcem. Její otec domluvil sňatek s lordem Wallacem, aniž by ji předem upozornil. Nikdy Williama neviděla, ale představovala si ho jako odporného starého muže. Možná bude mít jizvy po neštovicích, pleš, nebo bude chromý. V její mysli vypadal jako stvůra. V tomhle otce neposlechne! Nikdy se nevdá! Se slzami v očích vyběhla z velké síně a dlouhými chodbami utíkala k točitému schodišti, které vedlo k jejímu pokoji. Otec ji nenásledoval, však ona se umoudří…

Večer Elinor počkala až všichni usnou, s malým uzlíčkem věcí a tmavým pláštěm přehozeným přes ramena se potichu vykradla z pokoje a zamířila do stájí. Stráže malou princeznu nezadržovali, všichni tu byli zvyklí na její rošťárny a občasné výlety v nepříliš vhodnou dobu. Dívenka vyvedla svého koně ven z hradu a rozjela se k lesům.

Jela notnou chvíli a začala na ni pomalu doléhat únava. Z keřů u cesty najednou vyběhla liška a Elinořin kůň se leknutím vzepjal. Elinor se snažila udržet v sedle, ale nakonec tvrdě dopadla na zem a jen se bezmocně dívala, jak bělouš mizí v temnotě před ní. Vydala se za ním. Celé tohle dobrodružství už jí nepřipadalo jako dobrý nápad, ale vzpurnost ji stále ještě zcela neopustila. Snažila se ve tmě držet cesty, až došla na malou mýtinu. Na druhé straně se poklidně pásl její bělouš. Oddychla si a s úlevou vstoupila do měsíčního světla, aby bělouše chytila, když najednou ucítila jak ji zezadu někdo chytil. Jedna silná ruka se jí ovinula kolem pasu, zatímco druhá jí zakryla pusu, aby nemohla křičet. Elinor obklopila hrůza.